Participace jako cesta, nikoli cíl

Participace jako cesta, nikoli cíl
Není žádnou novinkou, že činnosti a výstupy politických reprezentantů vycházejí z programu, se kterým dané strany kandidovaly ve volbách.
Při této praxi ovšem často dochází k přehlížení dílčích problémů, které si politik neuvědomuje, nebo je ze své pozice vůbec nevidí a neupozorní-li na ně proaktivně sami občané, může vypořádání zmíněných problémů trvat dlouhé roky, nebo k němu nemusí dojít nikdy. Nástrojem, který se tuto situaci snaží řešit, je participace, neboli zapojení občanů do řízení města, kraje, nebo i státu. Z dnešního pohledu lze říct, že participace občanů na vládnutí je základním kamenem demokratického zřízení.
Základy participativního přístupu ve veřejné správě byly položeny už v roce 1989 brazilském městě Porto Alegre. Více než třetina tamních obyvatel žila izolovaně na okraji města ve slumech bez přístupu k pitné vodě, bez kanalizace, bez dostupných zdravotnických zařízení a škol. Díky zavedení nástrojů participace došlo k významnému zlepšení situace a narovnání životních standardů, jelikož byl vytvořen dostatečný prostor pro pojmenování problémů a návrh řešení těmi, kterých se nepříznivá situace přímo dotýkala.
 
Participativní model výkonu veřejné správy je tedy jakousi kombinací mezi zastupitelskou a přímou demokracií, kdy o určité (zastupiteli přesně vymezené) části pracovní náplně, priorit nebo rozpočtu rozhodují přímo občané. Prostor pro definici problému a návrh řešení tu má každý bez ohledu na věk, pohlaví, barvu kůže nebo politickou příslušnost, stačí jen dobrý nápad, který zaujme širokou veřejnost a může být vymalováno.
 
Participace ovšem není nástrojem jednotným. V Evropě se v posledních letech zrealizovaly desítky úspěšných příkladů participace, přičemž každý z nich je v detailech trochu odlišný s různou mírou zapojení občanů do rozhodování. Některé realizace vychází z představ politiků a občanům dávají pouze možnost projekty připomínkovat nebo určovat ty, které se zrealizují. Jiné dávají občanům i možnost projekty navrhovat a jsou i takové případy, kde jsou občané samotnými realizátory projektů. Pro správnou funkčnost daného modelu participace je tedy nezbytné jej velmi precizně přizpůsobit danému prostředí, ve kterém má být realizován.
 
Participace ovšem není přínosem jen v oblasti rozhodování samotného. Základem všech úspěšných modelů participace je celá řada veřejných setkání, na kterých mají občané možnost přímo konfrontovat vládnoucí politiky, řešit s nimi své problémy, nechat si vysvětlit konkrétní kroky ve vedení daného samosprávného celku, diskutovat se svými sousedy a dalšími obyvateli dané lokality o společných tématech z oblasti veřejné správy a navazovat nová přátelství při cestě za společným cílem. Každý rozumný politik pak může veřejná setkání využít zejména pro naslouchání občanům a lepší orientaci ve veřejném mínění. 
 
Termín participace je v posledních letech používán mnoha evropskými politiky velmi hojně, což v některých případech bohužel vede k tomu, že se začíná vytrácet jeho obsah a za participaci je považováno téměř cokoliv. Problém je právě v nejednotné definici participace. Co jeden chápe jako vrchol participace, bere druhý jen jako základní předstupeň ke skutečné participaci.
 
Primárně je třeba odpovědět si na otázku, jakou míru vlivu na výkon veřejné správy chceme občanům poskytnout. Odpověď na tuto otázku není úplně jednoduchá, závisí na konkrétní situaci a okolnostech z ní vyplývajících, díky čemuž rozhodně neplatí, že čím více participace za jakoukoli cenu, tím lépe. 

Míru participace lze rozdělit na pět úrovní, přičemž s rostoucí úrovní roste jak míra vlivu na rozhodovací proces, tak i odpovědnost, která z přesunu vlivu z veřejné správy na občany plyne.

Základní úrovní participace je informování, které představuje komunikaci od orgánů veřejné správy směrem k občanům a bez kterého ostatních úrovní participace z pochopitelných důvodů nelze dosáhnout. Informování umožňuje občanům základní kontrolu aktivity veřejné správy, skutečný vliv na její výkon ovšem nepřináší.

Druhou úrovní participace je připomínkování, které představuje komunikaci od občanů směrem k orgánům veřejné správy. Tímto způsobem mohou občané předávat své podněty, nápady, potřeby, přání, požadavky či kritiku, ovšem bez možnosti získat okamžitou odezvu od veřejných činitelů a vliv na výkon veřejné správy je pouze nepřímý.

Třetí úrovní participace je dialog, který představuje vzájemnou komunikaci občanů a veřejné správy. Občané zde získávají okamžitou odezvu a bezprostřední kontakt všech zúčastněných aktérů tvoří větší společenský tlak, díky čemuž obvykle veřejná správa přikládá výstupům dialogu větší váhu.

Čtvrtou úrovní participace je partnerství, pro které je typické rovnocenné postavení občanů i veřejných činitelů. V rámci partnerského přístupu jsou návrhy řešení tvořeny společně veřejnou správou i občany, díky čemuž mají občané přímý vliv na výkon veřejné správy. Partnerství ovšem také klade větší vliv na připravenost všech zúčastněných.

Nejvyšší úrovní participace je pak přímé rozhodování delegované do rukou občanů, které ovšem klade značné nároky na připravenost a znalost rozhodované situace, vzhledem k čemuž je možné jej v praxi používat jen v omezené míře. Typickým příkladem je například místní referendum, nebo participativní rozpočtování.

I přes své limity a nutnost volby vhodné úrovně pro danou aktivitu, je participace nezbytným prvkem pro kvalitní výkon veřejné správy v 21. století.

Tomáš Koláčný, kandidát do Zastupitelstva Jihomoravského kraje

0